Jan Temr

Jan Temr je jedním z prvních absolventů Škoda Auto Vysoké školy – v roce 2004 u nás úspěšně absolvoval bakalářský obor Podniková ekonomika a management provozu.

Během studia si vyzkoušel praxi ve Škoda Auto a zároveň se připravil na vlastní podnikání a od svého otce následně převzal společnost Temr, rodinnou kamnářskou manufakturu, která se specializuje na realizace individuálně stavěných krbů, kachlových kamen, sporáků a pecí na dřevo.

V roce 2009 získal ocenění Živnostník roku ve Středočeském kraji, v následujících letech také titul Český patron Hospodářské komory za pracovní úspěchy v době hospodářské krize.

Ve volném čase rád cestuje s rodinou obytným vozem, hraje golf, tenis, lyžuje a věnuje se turistice. Je fanouškem vína a dobrého jídla.

Co Vás konkrétně motivovalo k přihlášení na Škoda Auto Vysokou školu (dále ŠAVŠ)?

Studium na předchozích dvou vysokých školách (obě ČVUT) mě ničím nenadchlo. Od vysoké školy jsem očekával mnohem větší propojení s praxí, což ani elektro ani strojní fakulta bohužel nenabízely. První tři roky obecného studia bez konkrétní specializace byly dostatečně otravným sítem pro mnoho studentů, mě nevyjímaje.

ŠAVŠ jsem „dostal“ od, do té doby podporujících, rodičů jako „poslední šanci“, jak dosáhnout vzdělání z pohodlí „mama hotelu“. Zároveň jsem ji vnímal jako naději, že nový atraktivní koncept pod patronací nejúspěšnější české fabriky splní právě očekávání většího zapojení do praktických činností podniku.

Nastartovala se Vaše kariéra již během studia?

Nikdy jsem svou životní cestu nevnímal jako kariéru. Největší úspěchy jsem rozhodně zaznamenal v soukromí, tedy mimo profesní život. Díky praxi během studia jsem ale mohl poznat jak provoz v takové firmě, jakou je „Škodovka“, tak i protipól v podobě maličké rodinné firmičky mého táty, kterou jsem po něm nakonec převzal.

Díky studiu na ŠAVŠ jsem ale především poznal svojí životní lásku, se kterou mám teď dva syny. Tomu říkám kariéra.

Je nějaký předmět či vyučující, na kterého rád vzpomínáte?

Rozhodně na rodilé mluvčí obou jazyků, které jsem studoval, tedy angličtiny a němčiny. To díky nim dnes bez omezení cestuji s rodinou kamkoli, kde mi tyhle dva jazyky stačí na příjemný pobyt, takže v podstatě kamkoli na světě, a jsem schopen bez problémů komunikovat se zahraničím i pracovně.

Jednou z mých špatných vlastností je mizerná paměť na jména, takže těžko konkretizovat osoby. Rád si vzpomenu na Mgr. Stejskalovou, která mě podpořila v soutěži o titul Živnostníka roku 2009, kde jsem nakonec uspěl. Vlastně jsem jí za to asi ani nikdy nepoděkoval, tak prosím mé díky vyřiďte alespoň takhle!

V paměti mi pak utkvěl výrazněji ještě Mgr. Šulc díky 80 km na kole hned první den našeho seznamovacího cyklozájezdu. Od té doby moc rád chodím kdekoli v přírodě i dlouhé trasy, ale na kolo mě už nikdo nedostane.

Máte nějakou pikantní historku ze studentského života na ŠAVŠ, o kterou se s námi můžete podělit?

I díky tomu, že jsem jeden semestr bydlel přímo v Mladé Boleslavi u spolužáka Lubora, tedy mimo dosah starostlivé péče rodičů, bylo by pikantních historek dost. Vlastně si teď radši vzpomínám, že mám mizernou paměť nejen na jména, ale i na historky…

Je složité v dnešní době podnikat a obstát v boji s konkurencí o zákazníky?

Strašně těžké, což ale asi říkají všechny generace podnikatelů a živnostníků v každé době. Smutné na tom ovšem je, že je to stále těžší kvůli pro mě nepochopitelným překážkám kladeným nikoli trhem, ale naším vlastním státem. Když už se poperete o zákazníky a získáte si jejich důvěru, seženete pěkné zakázky, na které můžete být na konec pyšní, prosadíte si proti konkurenci kvalitu i přes vyšší cenu, namotivujete kvalitní zaměstnance, tak si vylámete zuby na nesmyslné legislativě a byrokracii.

Byl jsem vždycky připravený hrát férový boj, sázet na schopnosti svého týmu i své vlastní, zdravě riskovat, investovat do firemních zdrojů s vidinou dalšího posunu kvality naší služby nebo produktu. Sílu pro boj s nepřízní byrokratů a především s naprosto kontraproduktivními opatřeními jsem ale postupně ztrácel, až jsem své podnikání po dvaceti letech výrazně utlumil a omezil na takové minimum, kde mi to ještě dává smysl a při jakém dokážu i žít.

Jste stále v kontaktu se spolužáky, které jste na vysoké škole potkal?

Jsem, i když méně, než bych rád. Už od promoce se náš kruh každoročně schází na chalupě u spolužáka na celý víkend. Bohužel se mi několik let po sobě nedaří trefit do termínu, tak ocením alespoň kontakt přes sociální sítě.

Co byste ŠAVŠ popřál/a do dalších let?

Už je to hodně dlouho, co jsem ze školy pryč, ale pamatuji si opravdu super atmosféru. Tím, že jsme byli „první z prvních“, tak byla spousta procesů logicky ještě syrových a nedokonalých. V té nedokonalosti ale byly cítit lidské charaktery, možnosti, zkušenosti i přirozené chyby z nové pozice. Nebyl to strojově dokonalý algoritmus, který ale generoval o to lidštější přístup.

Škole bych tedy přál, aby si něco z té „rodinné“ atmosféry udržela. Pro studenta je to kolikrát mnohem cennější hodnota než dokonalá technika nebo líbivější nábytek.