EN
14.01.2026
Kniha Konec školní – Metody pro 21. století je i po šesti letech od vydání bestsellerem Nakladatelství Grada. Nabízí moderní přístup k výuce v době globalizace, informačního boomu a sociálních médií, kdy tradiční metody ztrácí účinnost. Jednotlivé metody jsou podle třífázového modelu učení vzájemně provázané, každá metoda je pak stručně popsána, doplněna o účel, postup i doporučení pro přípravu ucelené lekce. Publikace slouží učitelům všech stupňů vzdělávání jako praktický nástroj pro aktivní zapojení žáků prostřednictvím interaktivních, kognitivních a komunikačních technik – od brainstormingu, analýzu obsahu a vizualizace po psaní či komunikační cvičení. Součástí jsou i ukázkové lekce a přehledové tabulky metod vycházející z dlouholeté pedagogické praxe autorky.
Přečtěte si rozhovor, ve kterém autorka knihy Konec školní nudy Mgr. Dagmar Sieglová, MSEd., Ph.D., vedoucí Katedry jazykové přípravy a interkulturních kompetencí Škoda Auto Vysoké školy, prozradí, co jí k napsání knihy vedlo, které metody ráda ve výuce využívá, jaký je její pohled na dnešní generaci, a jak na nové metody a výukové přístupy nahlíží dnešní pedagogové.
Co Vás vedlo k napsání knihy Konec školní nudy?
Můj přístup k výuce se zásadně změnil v roce 2009 po absolvování desetidenního workshopu zaměřeného na metody kritického myšlení. Do té doby jsem měla pocit, že mému učení něco chybí – výuka byla příliš frontální, psychicky náročná, často mě samotnou vyčerpávala. Když jsem ale začala používat interaktivní a kognitivní metody, celé to najednou začalo dávat smysl. Nové, a do té doby pro mnohé neznámé, metodické postupy a pedagogické přístupy začaly do naší společnosti pronikat krátce po roce 1989, když se naše společnost otevřela světu, to bylo úžasné. Byly inspirativní, ale současně roztříštěné. Chyběl jim systém a propojení. Proto jsem si řekla, že by bylo užitečné dostupné metody a techniky uspořádat a ukázat, jak fungují provázaně. Kniha tedy nepřináší nové metody, ale systém, který jim dává logiku. Každá kapitola vychází z mých vlastních zkušeností z výuky. Popsala jsem v ní také, jakým způsobem vše zapadá dohromady tak, aby to vytvářelo účinný pedagogický komplex. První kapitola tak popisuje různé interaktivní techniky, které lze aplikovat na všechny metody popsané ve zbývajících kapitolách. Druhá kapitola tak obsahuje motivační metody, třetí metody pro analýzu obsahu, například textů, zbývající dvě pak jak získané poznatky využít v praxi – při mluveném nebo písemném projevu.
Jak dlouho jste na knize pracovala a jak jste vybírala metody, které jsou v knize zařazeny?
Samotné psaní mi zabralo zhruba rok, ale celý nápad se rodil více let. Předcházely mu léta praxe, experimentování, musela jsem si každou metodu prožít, srovnat si vše v hlavě, až mi to vše začalo dávat smysl jako kompaktní, propojený systém, který lze mnohem lépe využívat jako celek, než jednotlivé metody nebo techniky izolovaně. Pak už to bylo jednoduché. Jednoho dne jsem sedla a sepsala celou osnovu. Tak začala vznikat kniha. Nejprve vznikla v anglické verzi, ke které jsem přizvala kolegyni Ioanu Giurgiu, až pak jsem knihu adaptovala pro český trh.
Která z didaktických nástrojů je podle Vás dnes nejúčinnější?
Jako pedagog musím studenty pro téma především zaujmout, motivovat je, aby byli ochotni se výuky mentálně účastnit a získávat a sdílet nové poznatky a zkušenosti. V tomto případě je důležitá přípravná fáze zaměřená na aktivizaci zájmu a motivaci. Teprve poté lze efektivně představit obsah, který, aby se upevnil, je nutné následně aplikovat v praxi ve formě nějakého výstupu, například formou mluveného projevu, textu, grafického zpracování nebo jakkoliv jinak kreativně. Toto celé funguje jako celek, který přináší nejlepší výsledky. S tím pak souvisí, jakým způsobem se se studujícími pracuje přímo ve výuce. Člověk se nejefektivněji učí prostřednictvím interakce. Pro tyto účely považuji za velmi účinné různé varianty např. tzv. skládankového učení, kdy se v průběhu jednoho úkolu postupně proměňují skupinové konstelace, které pomáhají s udržením pozornosti, aktivizací, navíc při zapojení všech zúčastněných současně. Takovou základní, tradiční a současně velmi účinnou technikou je tzv. třífázový dialog, v angličtině nazývaný think-pair-share (promysli-diskutuj-sdílej). Spočívá v tom, že studující nejprve zahájí práci individuálně, např. přemýšlením o možném řešení úkolu, vlastních názorech, znalostech a zkušenostech. Pak své úvahy diskutují ve dvojicích, a nakonec se spojí v týmy, které pracují na společném výstupu. Výhodou skládankového učení, jak říkám je, že pomáhá aktivně zapojovat všechny zúčastněné po celou dobu práce účinným rozdělením zodpovědnosti za celek, mění se tím týmová dynamika i role, což podporuje koncentraci. Tento přístup pomáhá i introvertům – v menších skupinkách se cítí jistěji a snadněji překonávají ostych.
Jak dlouho interaktivní metody používáte?
Po své účasti na workshopu v roce 2009 zaměřeného na metody kritického myšlení jsem významně omezila frontální výuku a objevila kouzlo mnohem aktivnějšího zapojení studujících. Přineslo to pro mě samotnou velkou úlevu, protože významnou část odpovědnosti za vlastní učení tím přebírají studující na sebe. Vyučující samozřejmě dále zůstává autoritou, ale výuka se stává více partnerskou. Studenty tento způsob studia baví, mnohem ochotněji aktivně spolupracují a v tom, co dělají, lépe nacházejí smysl.
Působíte na Škoda Auto Vysoké škole. Byl tam nějaký konkrétní impulz, že tradiční metody už nestačí?
Na katedře jazykové přípravy a interkulturních kompetencí ŠAVŠ působím od roku 2013. V té době probíhal na katedře tříletý projekt IGA zaměřený na tvorbu e-learningových studijních opor v prostředí moodlu. To byla ideální příležitost provést současně inovaci přístupů nejen k jazykovému vzdělávání, ale začlenit i nové metody přímo do výuky. Tehdy jsem od vedoucí katedry Lenky Stejskalové dostala jedinečnou důvěru a příležitost, jak své zkušenosti zaintegrovat do činnosti katedry od samého začátku svého působení na škole. O dva roky později jsem realizovala sérii pěti 180timinutových workshopů pro všechny vyučující na naší školy. Tehdy ještě nebyla taková poptávka po změnách a inovacích vzdělávacích přístupů jako dnes. Workshopů se nakonec zúčastnili jen kolegové a kolegyně z naší katedry. Dnes je naštěstí situace už jiná, potřeba změn v obsahu i formách vzdělávání je mnohem více přijímaná, nečelíme již tradičním tlakům a argumentaci za zachování ‚status quo‘. Přispěla k tomu nejen pandemie Covid-19, která urychlila digitalizaci vzdělávání, a hlavně připravila ideální podmínky pro implementaci managementu změny, ale i dynamický technologický vývoj. Nejnověji do tohoto procesu zasahují nástroje generativní AI, která vzdělávání do budoucna promění zásadně. Vidíme to v přímém přenosu, a i na toto musíme být schopní pružně reagovat.
V knize zmiňujete globalizaci, informační boom a vliv sociálních médií. Jak by měla škola reagovat, aby si udržela zájem studentů?
Generace Z je jiná – často ji vnímáme jako nekoncentrovanou. Neustále přepínají mezi několika podněty, často se říká, že mají lepší schopnosti multitaskingu. Jedná se ale spíše o tzv. dělenou nebo až trvale částečnou pozornost. To znamená, že skutečně je pro ně mnohem těžší koncentrovat se na jednu věc do hloubky. Nemůžeme je ale z toho vinit, jde o důsledek prostředí, které jim v principu vytvořila generace jejich rodičů. Je proto nutné jim vzdělávání adekvátně přizpůsobit, a to způsobem, který jim pomůže schopnost koncentrace posílit a současně využít schopností, které díky prostředí, do kterého se narodili, získali např. v oblasti využívání IT. Škola proto musí nabídnout přístupy, které budou interaktivní, pestré a aktivně zapojují všechny zúčastněné do procesu učení a současně budou adekvátně reagovat na technologický vývoj. Ideální je studující zaměstnat natolik, že ztratí potřebu odvádět svoji pozornost jinam a na své paralelní aktivity v dané chvíli zapomenou. Současně je namotivovat natolik, že se o téma budou dále zajímat i ve svém volném čase a mnohem více rozvíjeli studentskou autonomii, samostatnost. Za naprostou výhru vždy považuji, když za mnou studující v následné hodině přijdou s tím, že něco dalšího nového o tématu z minulé hodiny zjistili.
Nabízíte i ukázkové lekce a workshopy. Jak vypadají?
Pořádám jednodenní až třídenní workshopy, spolupracuji se vzdělávacími instituty krajů, nejvíce pak v rámci Středočeského, Královehradeckého a Jihomoravského kraje. Součástí workshopů bývají ukázkové hodiny. Mé workshopy jsou praktické, jsem přesvědčená, že aby vyučující dokázali metodu efektivně použít, musí si ji sami prožít v roli studujících. Je krásné vidět, když se učitelé skutečně nadchnou a chtějí změny zavádět i do své výuky. V tomto sleduji velmi pozitivní vývoj, čím dál více si ty společenské změny učitelé a učitelky uvědomují a s tím souvisí i to, že o moderní přístupy projevují rostoucí zájem.
Jak tedy na nové přístupy reagují učitelé dnes?
Dříve bývali opatrní, mnoho z nich skeptičtí až odmítaví, hlavně když se workshopů museli účastnit povinně. Většinu z nich se mi ale v průběhu workshopů daří dostávat na svoji stranu. Musím říct, že mnohdy mi připadá, že tou diverzitou přístupů, reakcí a osobnostního nastavení velmi připomínají dynamiku běžné třídy. Ale dnes se stále častěji na workshopy hlásí sami od sebe – na základě mé knihy nebo doporučení. Potěšila mě reakce jedné z účastnic, která přišla díky informacím, které si o mě vyhledala, přesvědčená, že to bude stát za to. Již několikrát se mi stalo, že se s požadavkem na můj workshop na vedení jednotlivých škol obrátili sami učitelé, na jednom gymnáziu v Brně dokonce jako alternativu k Robertu Čapkovi – velmi uznávané ale i trochu kontroverzní osobnosti v oblasti vzdělávacích metod. Velmi důležitá je také následná zpětná vazba účastníků, díky níž mohu své workshopy dále rozvíjet a přizpůsobovat současné společenské situaci a poptávce.
Jsou interaktivní techniky použitelné napříč předměty?
Rozhodně ano. Nezáleží, jestli učíte matematiku, angličtinu nebo programování. Tyto metody také fungují bez ohledu na stupeň vzdělávání, fungují v mateřské školce, na gymnáziu, na učilišti nebo na univerzitě. Vždy jde o to, jak zefektivnit spolupráci, kritické myšlení, aktivní zapojení všech zúčastněných. Díky interaktivním formám práce lze navíc zvládat i různé úrovně znalostí, zkušeností a dovedností – silnější studenti mohou pomáhat slabším, rychlejší či pokročilejší mohou dostávat náročnější úkoly, role či zodpovědnost, a naopak a každý si tak najde své místo.
Jak vidíte budoucnost kombinace tradiční a interaktivní výuky?
Jsem zastáncem rovnováhy, klíčem je vyvážený mix. Není možné udělat výuku čistě interaktivní – přenos znalostí a zkušeností vyučujících, komunikace, vysvětlování, vedení nebo zpětná vazba jsou stále nezbytné. Učitel se ale stává více moderátorem, koordinátorem, mediátorem, vzorem a oporou, pevným bodem, o který se mohou studující opřít při řešení úkolů a realizaci aktivit. Cílem je, aby studující vzdělávací obsah skutečně pochopili, dokázali poznatky použít v praxi a rozvíjeli tak i praktické dovednosti ve svém studijním oboru. K tomu jsou vhodné například tzv. zážitkové metody, jako jsou hry v roli, simulační nebo situační hry. Například při výuce PR studenti sami v omezeném časovém limitu musí zpracovat tiskovou zprávu a poté si ve skupině připraví simulaci tiskové konference, u které si rozdělí role i agendu. V jazykovém managementu zase vedou panelovou diskusi nebo v předmětech obchodní angličtiny se sami připravují a následně vedou debaty na odborná témata s celou třídou. Tyto modelové situace je připravují na realitu pracovního prostředí.
Jaké jsou vaše zkušenosti se studenty generace Z?
Mají jiný způsob učení, mají k dispozici rychlý přístup k informacím a faktům, mnohem častěji přepínají mezi činnostmi, ale také potřebují znát smysl aktivit, do kterých se zapojují a učit se rozpoznávat kvalitu informací a zdrojů. Klíčové je proto rozvíjet u nich kritické myšlení. Od covidové pandemie také sleduji, že je mnohem více zajímá společenské dění, jsou více angažovaní, vnímavější, mnohem více a rádi spolupracují. Např. moje dcera se na maturitu připravovala s kamarádku po telefonu. Velmi se jí to vyplatilo, protože díky diskusím, které k jednotlivým okruhům vedly, témata pochopily mnohem více do hloubky, dohledaly si mnohem více informací, které pak při zkoušce maximálně zúročily. Interaktivní metody a techniky jsou proto pro tuto generaci ideální – všichni mají svůj úkol a díl odpovědnosti. To je velmi důležité i pro budování sebevědomí a týmové spolupráce. Říká se, že průměrná délka plné pozornosti je jen pár vteřin. Proto musí být výuka dynamická – a právě to interaktivní techniky umožňují.
Další knihy Dagmar Sieglové:
Medailonek autorky:
Mgr. Dagmar Sieglová, MSEd., Ph.D., je vedoucí Katedry jazykové přípravy a interkulturních kompetencí Škoda Auto Vysoké škole. Ve výuce se specializuje na diversity management v řízení a marketingu, jazykový management ve firmách, kritické incidenty a jejich využití ve vzdělávání a osobním rozvoji, výuku angličtiny a pedagogické metodologie. Zaměřuje se na uplatňování moderních metod vedoucích k rozvoji klíčových dovedností současné éry, k nimž náleží schopnost komunikace, spolupráce a kritického myšlení.
Dagmar Sieglová vystudovala Pedagogickou fakultu Masarykovy univerzity v Brně, obor hudební výchova a němčina, následně studovala pedagogiku na Pennsylvánské univerzitě ve Filadelfii v USA, kde se na katedře angličtiny jako cizího jazyka specializovala na obor interkulturní komunikace. Doktorské studium aplikované lingvistiky dokončila na Filozofické fakultě Karlovy Univerzity v Praze. Disertační práci zaměřila na téma z oblasti socio a psycholingvistiky.
V průběhu praxe získala bohaté pedagogické zkušenosti na všech úrovních vzdělávání. Řadu let se věnuje vývoji učebních materiálů, z čehož čerpá ve své práci zaměřené na zavádění moderních metod do jazykové i oborové výuky. Již při studiu na Masarykově univerzitě pracovala jako lektorka německého jazyka v mateřské škole, na téma jazykové výuky v předškolním věku prostřednictvím hudby, poezie a her zaměřila i diplomovou práci. V průběhu studia v USA pracovala ve výzkumu v oblasti komputační lingvistiky a současně na univerzitě učila a zpracovávala učební materiály pro výuku češtiny pro cizince. Po návratu do Prahy řídila program Lexia International pro studenty z USA a Kanady a současně rozvíjela lektorskou činnost pro firmy v oblasti managementu diverzity a interkulturní komunikace. V rámci studijní stáže při doktorském studiu se vrátila na Pensylvánskou univerzitu v USA. Zde pracovala na sběru a analýze dat pro svoji disertační práci, Pedagogickou praxi využila i jako ředitelka Multikulturního centra Praha, kde dohlížela na tvorbu metodik a realizaci seminářů pro školy, státní správu a dohlížela na tréninkový program pro společnost Škoda Auto v oblasti managementu diverzity.
V současnosti se na ŠAVŠ kromě pedagogické a akademické činnosti věnuje jazykovému vzdělávání a vzdělávání pedagogických pracovníků a profesionálů z firemního prostředí. Ve spolupráci se vzdělávacími instituty několika krajů realizuje série seminářů zaměřených na vedení studentských prací, techniky práce s textem, interaktivní formy vyučování, kognitivní a komunikační výukové metody pro rozvoj kritického myšlení nebo na výuku angličtiny přístupy CLIL (Content and Language Integrated Learning), TBLT (Task-Based Teaching) nebo CBE (Competency-Based Education). V obchodním prostředí je školitelkou managementu diverzity a interkulturních kompetencí a nabízí služby jazykového koučinku.
